PERNICA Bohuslav. Dobrovolná cvičení záložníku - ano, či ne? Hospodářské noviny. 2000, č. 62, roč. 10 [28. 3. 2000], s. 20. ISSN 0862-9587

Loni se prvních dobrovolných výcvikových kempů vojáků v záloze zúčastnilo 348 mužů, z toho 37 projevilo zájem sloužit v armádě a sedm by se rádo zúčastnilo vojenské mise OSN. Náklady činily přibližně 3,6 miliónu korun. Náčelník Generálního štábu Armády ČR (GŠ) byl spokojený s účastí, ale měl výhrady k práci úředníků okresních vojenských správ, kteří ho zklamali byrokratickým přístupem. Taková byla bilance GŠ.

Program měl být příspěvkem k obranyschopnosti ČR. Ovšem i přes jeho politickou podporu jsou na místě otázky, zda byl adekvátní současné a očekávané vojensko-politické situaci a jaké jsou ekonomické aspekty veřejných výdajů. Vždyť letos se počítá s pokračováním. Má však tento program právo na existenci v Evropě charakteristické absencí akutní agrese a snahou většiny vlád o úsporu vojenských výdajů a jejich efektivnější využití? Dobrovolná cvičení jsou reakcí GŠ na snahu vyhýbat se pravidelným vojenským cvičením. Plnění povinnosti je totiž pro mnohé z vojáků v záloze až příliš drahé. Bez ohledu na skutečnost, že je jim při cvičení refundována mzda, musí na cvičení ve zbrani obětovat nejen pracovní čas, ale prakticky celý osobní čas, který by jinak využili podle svých představ. Kromě toho musí ještě změnit prostředí a cestovat do místa cvičení. Nástupem na vojenské cvičení se také svým způsobem narušuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dokonce i zaměstnavatelé mají snahu "chránit" mužské zaměstnance před cvičením, neboť jejich uvolněním může dojít k narušení jejich provozu. U malých podnikatelských jednotek to dokonce může ohrozit jejich existenci.

Za povoláváním záložníků na cvičení stojí snaha o oživení jejich vojenských dovedností získaných během základní služby. Po několikadenním výcviku by se měla obnovit schopnost záložníků obsluhovat vojenskou techniku a zacházet s pěchotními zbraněmi. Tím je zaručena určitá připravenost záloh bránit stát v případě napadení. Avšak nejdůležitější je, na jaký boj se ozbrojené síly připravují. Zde je určitý rozpor. Díky zániku vojenské bipolarity po roce 1990 pokleslo riziko otevřené agrese, roste jeho předvídatelnost a zlepšuje se schopnost odhadu jeho projevení. Současně s tím také klesá potřeba bezprostředního masivního nasazení ozbrojených sil při vojenském napadení státu. To v konečném důsledku vedlo v roce 1999 k rozčlenění útvarů armády podle požadované rychlosti reakce na síly okamžité reakce, rychlé reakce a hlavní obranné síly.

Filozofie obrany se tím sice mění, ale filozofie přípravy záloh se doposud blíží představě boje před rokem 1990, kdy nás sdílení vojenské doktríny Varšavské smlouvy nutilo připravovat se na provedení okamžitého masivního protiútoku proti státům NATO. Jeho rozsah a intenzita měly být podporovány zálohami. Avšak epocha studené války je dnes součástí vojenské historie a příprava vojenských záloh v jejím duchu je ve vztahu k požadovanému efektu neúčelná, neefektivní a vlastně zbytečná. Bez ohledu na dosažený efekt a jeho společenskou potřebnost bylo v průměru na jednoho dobrovolně cvičícího vojáka vynaloženo za dobu pětidenního cvičení asi 10 345 korun. Jeden voják tedy stál daňové poplatníky denně 2069 Kč. Je to mnoho nebo málo? S ohledem na zanedbatelný příspěvek programu pro naši obranyschopnost se jeví financování celé akce jako mrhání společenskými zdroji. Každý z dobrovolníků dostal desetitisícový dar za svůj zájem o vojenství, který obdržel ve formě naturálního plnění a peněžních dávek.

V této souvislosti je možné spekulovat, co vlastně bylo tím hlavním efektem a záměrem programu. Vedle toho, že vůbec někdo na takováto cvičení nastoupil, při problémech naplnit a uspořádat řádná vojenská cvičení se jako hlavní úspěch uvádí získání zájmu 37 vojáků v záloze o profesionální službu v armádě. Vyjádřeno ekonomicky - aby bylo vůbec možno najít těchto 37 mužů, musela být uspořádána akce za 3,6 miliónu korun. Stát tak zaplatil za získání zájmu 37 uchazečů o profesionální službu kolem 97 300 Kč na jednoho zájemce! Jako další výsledek se uvádí, že sedm vojáků projevilo zájem o účast ve vojenské misi. To je však pro posouzení efektivnosti programu nepodstatné, neboť s ohledem na způsob financování těchto misí, výši výdělku apod. se kontingent daří naplňovat vcelku úspěšně.
Krátkodobé cvičení 348 osob ročně v žádném případě nemůže výrazně (vůbec) zvýšit obranyschopnost naší země. Spíše než o smysluplný veřejný program pro zvýšení obranyschopnosti ČR financovaný z veřejných prostředků se jedná o nákladnou marketingovou akci armády. Armádě však nelze mít za zlé, že se tímto způsobem snažila řešit problémy vznikající v oblasti vojenské obrany České republiky. K financování a realizaci programu by nikdy nedošlo, kdyby řádně fungovaly instituce civilní demokratické kontroly ozbrojených sil. Ty svými rozhodnutími určují, jakým způsobem budou naplněny výdaje na obranu státu a jaká bude úroveň obranyschopnosti pořízená za peníze daňových poplatníků. Tu za současných historických a ekonomických podmínek nelze zajistit přípravou „několika“ vojáků v záloze ročně, ale jedině pomocí profesionální armády. Všechno ostatní je jen plýtvání veřejnými penězi.