PERNICA Bohuslav. Je obrana naše neplánované dítě? Hospodářské noviny. 2000,  roč. 10, č. 116 [15. 6. 2000], s. 24. ISSN 0862-9587

Obranný průmysl a trh s jeho produkty je v mnohém specifický. Hlavní roli zde totiž hraje stát, který je nejen jeho regulátorem, ale často i jediným účastníkem. Při nákupu techniky pro potřeby vlastní vnější bezpečnosti vystupuje vždy na straně poptávky. Ovšem její vyplnění mnohdy zajišťuje na straně nabídky jako vlastník podniků obranného průmyslu.

Ačkoliv je obranný průmysl zcela závislý na politice státu, v mírovém životě je v jednom ohledu srovnatelný s ostatními sektory: Produkce se zahrnuje do hrubého domácího produktu a zbrojní výdaje lze užít jako nástroj státní politiky. Ta nezasahuje jen do domácích politických témat, ale vstupuje i do zahraničních vztahů. Účinek se promítá hlavně do zaměstnanosti a do ekonomického rozvoje země, který sám o sobě přispívá k upevnění její obranyschopnosti.

Mezi obranou, politikou a ekonomikou je velmi úzký vztah. V těchto souvislostech je třeba posuzovat i dění okolo bitevníku L-159. Ten až do prodeje prvního kusu do zahraničí není výsledkem podnikání Aera Vodochody, ale produktem státní podpory domácímu zbrojnímu průmyslu. Vždyť to byl stát, kdo se podílel na vývoji letounu, platil přípravu jeho koncepce a výrobu, například formou přímých plateb, nebo nepřímo tím, že Aero mohlo zdarma využít zkušenosti a znalosti mnoha odborníků z resortu obrany.

Podpora států zbrojovkám však jde ještě dál. Vedle převzetí nákladů a rizik podnikání se angažují v reklamě. Roli výkladní skříně plní ozbrojené síly státu. Samotný nákup zbraňových systémů je sice motivován snahou zabezpečit bezpečnost země, ale zároveň slouží jako stimulátor chráněného domácího obranného průmyslu. Tím se zajišťuje zaměstnanost a roste šance na vývoz vojenské produkce, neboť každý domácí trh je v době míru pro vlastní obranný průmysl příliš malý, a jeho produkce je tudíž drahá.

Po započtení všech nákladů nakupuje stát u vlastních zbrojovek vlastně nejdráž, protože nakupuje jako první. Protože je to součástí jeho politiky, nevnímá takový nákup jako spotřebu, ale spíše jako investici, která by se měla vrátit růstem ekonomiky. Jenže, co když nákup 72 bitevníků L-159 naší armádou nepřesvědčí potenciální zahraniční zákazníky a prognózy o podílu 34 procent na světovém trhu podzvukových letadel se nesplní? A kdo jsou potenciální zákazníci? Jsou s ohledem na dodané moderní technologie politicky přijatelní pro spojence v NATO? A umožní nám spojenci konkurenci vůči jejich výrobkům? Technické parametry letounu jsou nezpochybnitelné, ve zbrojních zakázkách však nejde vždy o to, aby zvítězil nejlepší. Odpovědi musí hledat stát v zahraniční politice.

Vynořují se i hospodářské otázky. Co když zákazník bude požadovat k nákupu tak drahých letadel kompenzaci, jako to žádá Česká republika při nákupu nadzvukových letadel? Máme co nabídnout oproti konkurentům investujících do vývoje podstatně vyšší procento HDP než ČR? Realizace zbrojních projektů není věcí pouze resortu obrany a "správného" vojenského zadání, jak bývalo možné zaslechnout na politické scéně. Vyzbrojování armády je záležitostí celé společnosti, neboť ta nese důsledky, ať už sklízí užitky z lepší obranyschopnosti, anebo nese náklady státního dluhu při přecenění možností financovat nákup ze státního rozpočtu.