PERNICA Bohuslav. Koho armáda pošle do první linie? Hospodářské noviny. 2000, roč. 10, č. 212 [1. 11. 2000], s. 11. ISSN 0862-9587

Bílé knihy jsou důležitým nástrojem informační politiky vlády. Prostřednictvím nich informuje o stavu spravovaných oblastí státu. Jsou vydávány pravidelně, nebo nepravidelně podle potřeby při přípravě zásadních změn v konkrétní oblasti. Co se týká bezpečnosti a obrany, vyšla v České republice Bílá kniha o obraně v roce 1995. Ovšem vstup do NATO, vývoj mezinárodní politiky a vojenství ukazují, že by prospělo, kdyby se objevila další.

Konec století přinesl v obraně států významnou změnu. Vyspělé státy, především členové NATO, již nepočítají pouze s použitím vlastních ozbrojených sil výlučně na svém území, nebo na území aliančního partnera. K posílení bezpečnosti vlastní i celého společenství je totiž třeba, aby národní ozbrojené síly byly používány při mírových operacích daleko od hranic státu nebo aliance. Cílem obrany tak není jen minimalizace škodlivých následků ozbrojeného konfliktu na mezinárodně-právní, hospodářské a kulturní podstatě státu v okamžiku vypuknutí konfliktu, ale je to především minimalizace externalit, které přinášejí ozbrojené konflikty odehrávající se často daleko od hranic. Klasickým efektem sousedství je například uprchlictví a s ním spojená společenská, zdravotní a ekonomická rizika. Tím, že jsou ozbrojené síly nasazovány v krizových oblastech při mírových operacích pod záštitou mezinárodních organizací, se užitky veřejného statku národní obrany stále více globalizují.

Potřeba zasáhnout „kdekoliv“ na světě a ochránit vlastní občany před riziky plynoucími z externalit konfliktů nutí vlády k budování ozbrojených sil jako expedičních sborů. To však neznamená jen zvýšení jejich mobility, ale při technologickém pokroku je nutná také jejich profesionalizace a změna personální struktury. To hlavně platí pro ozbrojené síly doplňované na základě všeobecné branné povinnosti a pro bývalé armády sovětského typu potýkající se s nadbytkem důstojníků. Změny zasahují i zabezpečení expedičních sil, jako je akvizice, zásobování a systém přípravy vojska. V důsledku nutných investic a zvýšených nákladů na provoz expedičních profesionálních armád se financování obrany stává pro většinu států stále náročnějším. Proto se v NATO hovoří o potřebě specializace národních ozbrojených sil, která by v konečném důsledku měla zlevnit cenu obrany členů aliance.

Ačkoliv si to česká politická reprezentace příliš nepřipouští, učinila republika již první dva kroky k expediční armádě. Prvním bylo přistoupení ČR k Washingtonské smlouvě, tudíž jsme nuceni přizpůsobovat se trendům v NATO. Druhým bylo přijetí nové branné legislativy na podzim 1999. Po těchto relativně jednoduchých legislativních aktech však musí následovat poměrně náročná organizační opatření. Jejich cílem nebude jen dosažení technické operability ozbrojených sil, ale patrně i změna personální struktury armády tak, aby vyhovovala úkolům republiky v rámci aliance. Jenže to si vyžaduje přeměnu tradičního vojenského myšlení poznamenaného dlouhodobým sovětským vlivem na moderní manažerské standardy západní kultury. Podobná opatření čekají i ostatní nové členy NATO - Polsko a Maďarsko. Stejně jako my chtějí změnit nepříznivou personální strukturu svých armád do konce roku 2010.

Již několik let se armáda transformuje, ovšem ke změnám v personální struktuře v duchu nových trendů zatím nedošlo. Ve srovnání s vyspělými státy NATO máme příliš důstojníků. Podle údajů z roku 1999 činí podíl vyšších důstojníků asi třicet procent ze všech (asi 23 000) vojáků z povolání. Kdežto počet rotmistrů - dělníků armády - dosahuje jen šest až sedm procent! Tento stav by v budoucnu mohl výrazně podvazovat možnosti republiky pružně plnit její závazky účasti na zahraničních operacích.

Nová branná legislativa totiž nepřinesla jen kvalitativně nové poslání obrany republiky a jejích ozbrojených sil, ale i nový status vojáků v činné službě. Ačkoliv zákony nehovoří o vojácích z povolání jako o expedičním sboru, díky možnosti vyslat vojáka z povolání mimo republiku bez jeho souhlasu má profesionální část armády v podstatě charakter expedičního vojska. Jenže do první linie nelze asi vyslat plukovníky a podplukovníky, tedy nejstarší a nejkvalifikovanější personál ozbrojených sil.

Požadovaná změna personální struktury ozbrojených sil si zatím vyžádala novou systematizaci vojenských funkcí a definování vojenských kariér. Bude se muset ale také dotknout přípravy personálu, velikosti vojenského školství a vůbec filozofie řízení resortu tak, abychom byli alianci dobrým partnerem, nejen ochotným podílet se na jejích vojenských akcích, ale i schopným tyto akce splnit. Legislativní předpoklady pro takovou změnu armády již byly vytvořeny, podaří se však změnit to, co se doposud nepodařilo změnit za sedm let její transformace? A bude vůbec politická vůle změny prosadit? Resort obrany totiž běžnému občanovi připomíná spíše černou skříňku, z které vypadávají kauzy typu projektu L-159 než transparentní systém s jasně definovanými užitky v oblasti bezpečnosti občana a cenou, kterou za to musí zaplatit.