PERNICA Bohuslav. Potřebujeme vůbec stíhačky? Hospodářské noviny. 2001, roč. 11, č. 52 [14. 3. 2001], s. 19. ISSN 0862-9587

Veřejnou soutěž na nákup nadzvukových letadel spíše než fakta provází hysterie politických stran. Podívejme se na věc z trochu jiného pohledu, než je stranická rétorika, jejímž základem je často vzájemná osobní nevraživost, a pokusme se zamyslet nad třemi mýty vyskytujícími se okolo nákupu stíhaček.

Mýtus první: Vláda již dopředu rozhodla, že zakázku vyhraje BAE Systems/Saab s letadlem Grippen. O tom, že by měl vyhrát právě Grippen, se však spekulovalo již na jaře 1996. Tehdy zástupci Saabu údajně nabídli nové stroje za stejnou cenu jako Američané za starší modernizované F-16A. Nebyla to tudíž pouze vláda ČSSD, kdo měl "zařídit" vítězství britsko-švédské společnosti. Již v roce 1996 se za nákup letounu JAS-39 Grippen přimlouvala britská vláda ústy ministra obrany, kterým byl Michael Portillo. Nevydávejme proto zvyklosti zahraniční politiky za nestandardní lobbování postavené na principu světové Internacionály. A proč vlastně opoziční strany neutočí stejně nevybíravě na předsedu vlády, když v zahraničí propaguje české zboží a Českou republiku?

Mýtus druhý: Vyřazení a výměna Migů 29 snížily naši závislost na Rusku a Ukrajině. Jedním ze zásadních argumentů pro vyřazení letky Migů 29 ze služby v armádě byla snaha o zkrácení doby závislosti republiky na Rusku ve výzbroji armády. Ta byla u Migů 29 určena až do roku 2030. To se zdá sice jako dlouhá doba, ale nikdo nezdůvodnil, proč se vzdáváme "závislosti" u velmi výkonného Mig 29 již v roce 1995, už 35 let před uvedenou časovou hranicí, a přitom zůstáváme na Rusku závislí minimálně až do roku 2007 u ostatních letounů. Kromě toho je armáda vybavena mnoha dalšími ruskými technologiemi, u nichž se však vyřazení nepředpokládá (například vrtulníky a protiletecké raketové komplety), ba naopak se uvažuje o jejich modernizaci, která jistě naši závislost zachová. Představa, že výměna stíhaček Mig 29 s polským partnerem snížila, či dokonce nějak výrazně zkrátila závislost na Rusku, je přinejmenším naivní. Trvali-li bychom na tom, že používání ruské techniky ve státech NATO není racionální, pak by naši stratégové museli s despektem hovořit o Německu, Polsku a Maďarsku, které si letouny Mig 29 ponechaly. A počínání Řeků, kteří nakupují od Ruska nový systém protivzdušné obrany, by museli označit za naprosté hazardování s obranyschopností země.

Mýtus třetí: Pouze naše stíhačky zajistí nedotknutelnost našeho vzdušného prostoru. Pokud se ohlédneme do historie, v důležitých okamžicích nebyla Česká republika schopna uhájit nezávislost, ani když byla součástí Československa a měla relativně moderní stíhací letectvo. Na druhé straně jsou v NATO země, které nemají vlastní letectvo, a přesto je jejich vzdušný prostor dobře ochráněn (například Island). Proto diskuse, jaké stíhačky nakoupit a za kolik, je v podstatě falešná. Zbraňové systémy se pořizují vždy ke konkrétnímu účelu. Ten vyplývá z bezpečnostní strategie státu. Debata by se tudíž neměla nést v duchu nakoupit či nenakoupit, ale ve smyslu hledání různých způsobů zabezpečení nikoliv vzdušného prostoru, ale vnější bezpečnosti státu.

Ovšem při definování, co to vlastně vnější bezpečnost státu je a jak je určena její kvalita, jsme se ani po deseti letech od pádu bipolarity nepohnuli příliš z myšlenkového schématu tradičního vojenského myšlení z doby studené války. Jeho aplikaci si však dnes mohou dovolit jen velké a ekonomicky vyspělé státy, pro něž je armáda znakem vlastní politické moci. Její udržování pomocí neustálé modernizace zbraňových systémů je však věc velmi nákladná. Reakce na stále rostoucí technologický pokrok v oblasti vojenství už neznamená jen jednorázové výdaje na nákup nových zbraňových systémů, ale permanentní zátěž státních rozpočtů. Tu si státy podobné velikosti a významu jako Česká republika mohou dovolit jen stěží. A proto hledají jiné alternativy obrany, které jim přinesou stejné efekty jako tradiční obrana, ale při nižších nákladech.

Je tak otázkou, zda případný nákup stíhaček bude pro Českou republiku opravdovým přínosem, nebo bude jen prestižním objektem politiky. Suverenitu totiž stát neztrácí narušením vzdušného prostoru, ale ztrátou svého území. Prioritou obrany našeho státu by tudíž neměly být nadzvukové stíhačky, ale moderní, mobilní, dobře vycvičené a vybavené pozemní vojsko.