PERNICA Bohuslav. Armáda potřebuje lepší školy. Hospodářské noviny. 2001, roč. 11, č. 215 [6. 11. 2001], s. 13. ISSN 0862-9587

Přestože systém přípravy vojenských profesionálů patří mezi nejdůležitější oblasti garantující účelné a hospodárné fungování armády, nepodařilo se zatím provést jeho reformu. Přitom toto téma bylo již v roce 1992 jedním z cílů volebního programu ODS. V březnu 2002 má být vládě předložen materiál, jenž by měl rozhodnout o podobě české armády. Určitě bude zahrnovat i oblast vojenského školství, jehož součástí je i vysoké vojenské školství.

Za deset let se objevilo pestré spektrum názorů na opodstatnění vysokých vojenských škol. Sahá od dogmatického odmítání vysokoškolské přípravy vojenských profesionálů až po chápání nabídky vysokoškolské kvalifikace jako základu motivace ke vstupu do vojenského povolání. Diskuse probíhá na pozadí personální struktury, která neodpovídá potřebám armády ani úkolům státu při zajištění bezpečnosti. Na jedné straně schází rotmistrovský a praporčický sbor jako předpoklad pro profesionalizaci, na druhé straně je „předůstojníkováno“, a tak důstojníci musí dělat i činnosti, které jich nejsou důstojné.

To by se však s profesionalizací armády mělo změnit. Rotmistři jsou v dobrovolnické armádě „dělníky“, praporčíci středním managementem a důstojníci, především velitelé, managementem vyšším. To dává existenci důstojníka opět rozměr prvku manažerského, a nikoliv výkonného. Dává to smysl i školám: Ty nejen poskytují znalosti čekatelům na důstojnické hodnosti, ale zároveň se pokoušejí v nich „rozkřesat“ jiskřičku tvůrčího manažerského myšlení, které zatím není pěstováno v místech, kde by měli získat praktický základ pro kariéru - u vojsk.

Vzdělaní důstojníci byli vždy nositeli schopnosti armád efektivního plnění jejich společenských cílů. To věděla již Marie Terezie, když v roce 1751 založila ve vídeňském Novém Městě historicky první státní vojenskou školu pro důstojníky. Tento fakt si však patrně neuvědomují čeští důstojníci zainteresovaní na reformě vojenských vysokých škol, když se i v roce 2001 debata zvrtla v řešení primitivního problému o umístění vojenské univerzity integrující stávající tři školy do jedné. Pro tyto úvahy jsou paradoxně argumentem peněžní zdroje, kterých se armádě nedostává na stabilizaci a rozvoj. Důstojníci v čele s vedením resortu obrany nejsou schopni vystačit s 2,2 procenta hrubého domácího produktu. Proto je za integrací škol cíl uspořit. Je jedno, zda miliardu či jen sto miliónů.

Při hledání úspor se však ekonomické uvažování špiček důstojnictva projevuje v rysech, které ukazují nejen na neznalost západní teorie, ale také na opomíjení ekonomických faktů. Ba co více - je ignorována i základní zásada zákona o finanční kontrole. Tou je maximální opatrnost státu při používání peněz daňových poplatníků. Jak jinak si vysvětlit, že podle předběžného rozhodnutí vedení Ministerstva obrany má univerzita sídlit v Brně, byť je infrastruktura brněnské vojenské akademie prostorově nesouvislá a zároveň rozsáhlejší než vyškovský areál, což jistě vyvolává vyšší náklady na provoz a údržbu. Patrně neobstojí argument o kapacitní nedostatečnosti vyškovského areálu, který staví na předpokladu, že se ve Vyškově budou školit více než dva tisíce rotmistrů a praporčíků ročně. Tolik zájemců o službu a následné školení pro výkon zaměstnání armáda dnes v jednom okamžiku nemá. I přes důmyslné plány generality je opravdu velkou neznámou, kolik jich bude mít, neboť zaštiťovat se v případě profesionalizace zahraničím je velmi nebezpečné. Například profesionalizaci ozbrojených sil USA se podařilo bez větších problémů zvládnout jen díky světové depresi po ropném šoku, která zvýšila zájem o práci pro stát.

Pro naši budoucí malou a mobilní armádu by asi stačila kapacita vyškovské VVŠ, která vždy připravovala velitele. Technický a podpůrný personál je totiž hospodárnější „nakoupit“ na trhu práce. Vždyť již dnes se resort rozhodl pro dodavatelský způsob zabezpečování části logistiky, kterým se v podstatě zcivilňuje oblast zabezpečení armády. Další části budou následovat. Proč? Aby 2,2 procenta HDP ročně vydávaných na vnější bezpečnost republiky zabezpečovaly rozvoj, a ne pouze přežívání armády.