PERNICA Bohuslav. Revoluce armádě pomůže. Hospodářské noviny, 2003, roč. 13, č. 142 [23. 7. 2003], s. 9. ISSN 0862-9587

Představa ministra obrany Miroslava Kostelky o velikosti a podobě armády nemá povahu růžového snu, jak tomu bylo u jeho předchůdců, ale spíše temného proroctví. To by se mělo začít naplňovat již na podzim.

Ještě v červenci 2002 byl plán reformy armády nemyslitelný bez nákupu 24 nadzvukových letounů za 58 miliard korun. O rok později plány na čtyřicetitisícovou armádu zničil návrh reformy veřejných financí, který z kapitoly ministerstva škrtl v horizontu pěti let zhruba poloviční částku. Logickým výsledkem jsou nové limity velikosti budoucí armády: 23 tisíc vojáků z povolání, sedm tisíc občanských zaměstnanců, třicet tanků, dvacet posádek, osmnáct bitevníků L-159 a nejspíš i letka stíhaček.

Čtyři M armády (malá, mobilní, moderní a mladá myšlením) se mění na „m3S-M“ (menší, snad mobilní, snad moderní, snad mladá myšlením). Opatrnost nového pohledu není projevem slabosti, ale jde o přijetí ekonomických omezení, která byla v minulosti opomíjena. Nové limity jsou reálné jak ve vztahu k ekonomické úrovni republiky a vývoji veřejných financí, tak hlavně ve vztahu k jejímu postavení v mezinárodní bezpečnostní politice. Z pohledu mocností a jejich potřeb budou ozbrojené síly takových zemí, jako jsou Česká republika, Dánsko či Belgie, vždy jen „národními gardami“. Jejich nejdůležitějším úkolem je udržení vlastního území a zabezpečení logistiky ve formě málopočetných polních nemocnic a speciálních odřadů v týlu bezpečnostní mise nebo zásobování aliančních vojsk do zahraničí po dobu, kdy budou mocnosti operovat daleko od hranic NATO nebo EU.

Ministr Kostelka dostal roli krizového manažera, proto jeho předpověď podoby armády nepřekvapila. Nečekané je, že jako generál v záloze přiznal skutečnost, kterou nepřiznal žádný z jeho civilních předchůdců a "expertů" politických stran na problémy obrany. Tedy, že česká armáda je malou (a proto mobilizovanou) mírovou armádou a její organizace a chování se tak liší od plně profesionálních prakticky "válečných" expedičních armád velmocí. V tomto směru jsme bližší Rakousku než USA či Velké Británii a měli bychom se podle toho chovat a používat obranné zdroje s daleko promyšlenější strategií, zaručující větší efektivnost a také jistější, byť skromný, příspěvek ke společné bezpečnosti v rámci NATO či EU. Toto poznání je v naší krátké historii revoluční minimálně ve dvou ohledech. Dokazuje, že Ministerstvo obrany začalo přizpůsobovat své plánování ekonomickým limitům a přechází s konečnou platností ze standardu socialistické "válečné" ekonomiky, kde se hospodářství přizpůsobuje potřebám armády, na běžný standard manažerského řízení. Ten zajistí ekonomicky rovnovážný mírový rozvoj armády při rozpočtovém omezení, vznikajícím upřednostňováním civilních odvětví veřejného sektoru. Zároveň toto upřímné přiznání současného stavu o (ne)potřebnosti některých zbraňových systémů a celých druhů vojsk zbavuje armádu představy útočných ozbrojených sil z dob studené války. Ta je v české veřejnosti velmi živá, protože je živena některými novináři a vojenskými "experty" stran z řad bývalých vojáků z povolání.

Ekonomizace a deideologizace obrany jsou nutnými předpoklady pro její stabilizaci a následný rozvoj. Cesta to však bude dlouhá a určitě ne bezbolestná. Tradice veřejných institucí je totiž často považována za důležitější než efektivnost při zabezpečování veřejných statků, byť je zpravidla spojena s postupným úpadkem této instituce. Koneckonců, pak by politici nemohli dělat reformy.