PERNICA Bohuslav. Bez peněz se branců nevzdávej. Hospodářské noviny, 2003, roč. 13, č. 227 [21. 11. 2003], s. 10. ISSN 0862-9587

Pro vedení války jsou prý vždy třeba tři věci: peníze, peníze a zase peníze. S trochou nadsázky to samé platí i pro profesionalizaci ozbrojených sil, stabilizaci jejich nově vytvořené personální struktury a získávání nových operačních schopností, které je založeno na nákupu zbraňových a technických systémů a intenzívním výcviku.

O tom, že nikoliv politická přání, ale peníze řídí tento svět, se v průběhu 20. století přesvědčily všechny státy, které přešly od ozbrojených sil založených na výkonu všeobecné branné povinnosti k ozbrojeným silám profesionálním. Oč jednodušší je však pro politiky vyhlásit reformu ozbrojených sil, o to těžší je pro ozbrojené síly vyrovnat se skutečností, že jsou náhle vystaveny plnému působení trhu práce a že sliby politiků nepřežijí zpravidla ani délku volebního období. Politici vyhledávají příležitosti pro co nejsnadnější zisk bodů na poli své popularity a k tomu se malé, moderní, mobilní a plně profesionální ozbrojené síly příliš nehodí. Malá profesionální armáda představuje jen malý voličský potenciál.

Navíc si profesionální vojsko a celé odvětví obrany žádá stálý přísun peněz v objemu, který nikdy nezajistí takovou sílu voličských preferencí jako pumpování peněz do oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociálních služeb. O této skutečnosti se naposledy přesvědčily ozbrojené síly Belgie. Rozhodnutí profesionalizovat ozbrojené síly padlo v Belgii v roce 1992 a poslední branec opustil vojsko v březnu 1995. Již na počátku celého projektu přislíbili politici udržovat až do roku 1997 veřejné výdaje na armádu na výši požadované ministrem obrany. V úvodní fázi profesionalizace v letech 1994 až 1997 ovšem rozpočet obrany "zamrzl" na zhruba 131 miliardách belgických franků. Podíl výdajů na obranu klesl z 1,7 procenta HDP v roce 1994 na 1,3 procenta v roce 2002. A ani mírný růst vojenského rozpočtu po roce 1997 nepokryl inflaci z let 1994 až 1997. Politickou prioritou se po roce 1995 stalo snižování státního dluhu a chronického rozpočtového deficitu tak, aby Belgie mohla přijmout euro a vyhnula se sankcím Evropské komise. Výsledkem náhlého odvrácení zájmu belgických politiků od ozbrojených sil jsou problémy s udržením jejich personální struktury, modernizací a zvýšením operačních schopností nad úroveň původních ozbrojených sil, založených na odvodech branců. Belgická armáda se potýká s trvalým deficitem vojáků v kategorii mužstva, což podkopává požadovanou pyramidu hodností.

Jelikož se ani za 10 let nepodařilo Belgičanům snížit podíl osobních výdajů pod 50 procent, činí výdaje na investice do výzbroje a výstroje pouhých 6 až 7 procent. To je oproti podílu výdajů na vojenské investice Spojených států či Velké Británie ve výši 25 procent žalostně málo. Technologické zaostávání Belgičanů v NATO se i přes profesionalizaci vojska dále prohloubilo. Podle Dostojevského jsou peníze vyjádřením svobody. Snad i proto se Belgie rozhodla omezit svou volnost v Severoatlantické alianci návrhem na specializaci svých ozbrojených sil na oblast letecké přepravy. Jestli tento krok někomu něco připomíná, pak je dobré připomenout vypočítané udržitelné limity personální struktury belgických ozbrojených sil z roku 1997: 5 000 důstojníků, 15 000 poddůstojníků, 20 000 příslušníků mužstva a 5 000 civilních zaměstnanců.

Jenže od roku 1997 se celkový počet 45 000 osob snížil v důsledku působení „evropského“ rozpočtového omezení na 41 tisíc. Další redukce bude pokračovat i přes plány na zvýšení počtu vojáků na 47 tisíc v roce 2015. Existuje tu totiž nevyvážená bilance mezi přirozeným odchodem starších vojáků do zálohy a nedostatkem kvalitních zájemců o vojenské povolání na národním trhu práce.

Armáda České republiky je často srovnávána s belgickými ozbrojenými silami. Analogie s děním v Belgii však může být pro Česko smrtelně určující. Projekt profesionalizace belgických ozbrojených sil provázela od začátku vzácná politická shoda a podpora. V průběhu projektu se sice nevyměnila vláda, ale došlo k výměně ministra obrany. Kvůli rozpočtové restrikci se zhruba dva roky po ukončení výkonu základní vojenské služby objevily problémy s udržením personální struktury a očekávané zvýšení operačních schopností také nepřišlo.

V tomto okamžiku nelze s jistotou říct, že Čechy do dvou let po odchodu posledních neprofesionálních vojáků do zálohy čeká podobný osud jako Belgičany. Nabízí se však otázka, proč oba čeští ministři obrany chtěli projekt profesionalizace oproti původním plánům urychlit. Určující pro úspěšnost projektu profesionalizace není propuštění posledního „záklaďáka“, ale prvních pět let jeho realizace, kdy více než kdy jindy platí, že jsou-li potřebné peníze po ruce, je konec většinou dobrý. Jinak si pak je možné dobře představit, že přijde válka, a nikdo do ní nepůjde.